MALÉ KAPITOLY
Z VELKÉ HISTORIE ŠACHU
Přinášíme vám dílo Františka Zabloudila ve formě seriálu. Pro nalákání čtenářů přinášíme na úvod hned dvě kapitoly (něco jako pilotní díl seriálu), další pak budou následovat s týdenními odstupy (předpokládáme vždy v pondělí). Přejeme příjemné počtení, poučení a pobavení. Text je ponechán v původní podobě z roku 1998, jen jsou doplněny některé hypertextové odkazy, které mohou původní text rozšířit, obrázky (všechny mají uvedenou licenci public domain bez jakýchkoli omezení) a partie k přehrávání. Omluvte případné překlepy, které mohly vznknout při digitalizaci díla.
Mirek Pikhart
I. KAPITOLA
Původ šachu je nepochybně indický. To dnes můžeme pokládat za jakousi bernou minci. Ví se také, že se tak stalo někdy v 6. století našeho letopočtu. Jistý anglický vědec jménem Harold James Murray ve své knize Historie šachu (1913) dokonce tvrdí, že se tak stalo v 70. létech 6. století.
To ale nemusíme brát příliš vážně, i když pan Murray zdůvodňuje svou teorii tím, že písemné zmínky o šachu z dřívější doby, než z konce 6. století neexistují, ačkoli pro to byly předpoklady. Za solidní odhad vzniku šachu je dnes pokládána polovina 6. století. Proto i onu krásnou pohádku o pšeničných, či rýžových zrnkách, musíme, alespoň v souvislosti se vznikem šachu, pokládat jen za pohádku. Je totiž o dobrých patnáct set let starší, než šach. V Egyptě ji znali už asi tisíc let před naším letopočtem.
Perský básník Firdausí (934-1010) ve svém eposu Kniha králů líčí, jak se šach dostal z Indie do Persie. K perskému králi Chosroeovi (532-578) se dostavilo indické poselstvo a jako dar mu přineslo desku o 64 polích a figury se vzkazem, aby perští mudrci nalezli pravidla o zákonitosti této hry. Podaří-li se jim to, nebude na světě moudřejších nad ně a indický král bude Persii platit poplatek. A naopak, nepodaří-li se jim to, bude platit Persie. Perský král si vzal sedm dnů na rozmyšlenou a za tu dobu jeho mudrci skutečně pravidla hry našli. Na oplátku poslali Peršané do Indie jinou hru se stejnými podmínkami. Indové její pravidla nenašli a stali se poplatnými Peršanům.
Tak píše Peršan. Ind by to napsal jinak Rozhodně je to však krásné! Pak se řekne primitivní středověk, či dokonce barbarský Orient. Vypadá to, že mnohé z tehdejších zvyků bychom mohli převzít i dnes…
O
d Peršanů převzali hru Arabové, kteří se její perský název chatrang poarabštili na shatranj (šatrandž). To proto, že arabština nezná hlásku „ch“. To už byla hra silně podobná té, kterou známe dnes, i když rozdíly ještě byly. Výbojný a kulturní národ Arabů vytvořil už na začátku středověku silnou a mocnou říši, která v mnohém předčila Evropu a je proto přirozené, že zprostředkoval i rychlé rozšíření šachové hry na evropský kontinent.
Do Evropy se šachová hra dostávala třemi proudy. Západním, přes Pyrenejský poloostrov, prostřednictvím výbojných Maurů, kteří tuto část kontinentu od počátku 8. století kolonizovali. Jižním, přes Cařihrad, prostřednictvím říše byzantské a východním do Ruska z Asie, nejspíš přímo i Persie. Oba prvně jmenované směry se vlivem jednotné civilizace vyvíjely souběžně a šachová hra zůstala jednotná. Ještě před koncem 11. století ji znala celá Evropa, Island nevyjímaje. Rusko však, až do počátku 18. století, kdy teprve Petr Veliký začal otevírat okna do Evropy, bylo víc asijské a vývoj hry zde šel poněkud jinými cestami. Rozhodně však ne ke škodě jí samé. Vždyť právě Rusko a spolu s nimi další slovanské národy daly světovému šachu víc, než kdokoli jiný….
II. KAPITOLA
Takového sponzora ještě žádný sport neměl! Španělský král Filip II. (1527-1598) byl beze sporu nejmarkantnější postavou Evropy 16. století. Za jeho vlády se Španělsko stalo říší, nad níž slunce nezapadalo. Země nesmírně zbohatla loupením amerického kontinentu. Jako nejkřesťanštější král byl Filip II. největší oporou Svatého stolce, s jehož pomocí razil křesťanství ohněm a mečem.
U historie nemá Filip II. valný kredit, ale tehdejší šachisté si na něj nemohli stěžovat. Filip II. měl šachovou hru rád a rád šachistům pomáhal. Oblibě se u něj těšil zejména Roy Lopez (data jeho životní pouti nejsou známa), v 60. létech daleko nejlepší šachista Španělska. Skromný probošt z malého městečka Zafra měl pro šachy nevídaný talent. Smyslem pro kombinaci převyšoval téměř všechny hráče, kteří přišli na Filipův dvůr. Nejenom to, Lopez byl také skvělým stratégem a znalcem zahájení. Vydání díla „Kombinační smysl šachů“ jeho pozici ještě upevnilo.
Jeho největším rivalem byl Ital Leonardo da Cutri, zvaný il Puttino (1542-1537), ambiciózní hráč s velkým šachovým temperamentem. V roce 1560 prohrál v Římě s Lopezem a to ho vedlo, jak bychom dnes řekli, ke zvýšení tréninkového úsilí. Trénoval a studoval (zejména Lopezovu hru) tak dlouho, až se rozhodl k cestě do Španělska, aby se se svým přemožitelem znovu utkal. Trvalo to patnáct let! Nicméně v roce l575 porazil nejen Lopeze, ale i další španělské šachisty a domů se vrátil s vysokou peněžní odměnou, se kterou Filip II. původně počítal pro Lopeze. Lopez zdrcen prohrou, se od šachu odvrátil…
V odvetném zápase v r. 1575 da Cutri prvé dvě partie prohrál. Prý úmyslně, aby zvýšil napětí (vzpomeneme na zápas o MS Spasskij – Fischer?). Na jednu z těch prohraných partií se podívejte:
Lopez – da Cutri
Diagram po 4. – Sg4 (to je ovšem hrubá chyba, která by teorii o úmyslně prohře odpovídala).
Partie k přehrání
Nejlepším a dodnes nejznámějším mistrem 17. století je Gioacchino Greco. Jeho jméno začínají poznávat už žáčci při prvních šachových krůčcích…
Narodil se někdy před rokem 1600 v Celico v Kalabrii. Pocházel z chudé rodiny a jeho vzdělání bylo nevalné. Šachy se naučil sám za pomoci učebnic Lopezových a Salviových (1570-1640 – neapolský advokát; roku 1604 vydal knihu o šachových otevřeních, roku 1634 pak knihu o cestě italských šachistů do Madridu)- Po příchodu do Říma vzbudil Greco téměř okamžitě pozornost svým nadáním. Díky různým mecenášům, zejména z církevních kruhů, měl zajištěn poměrně klidný život, a tak již od roku 1619 začíná sbírat materiál pro svou pozdější knihu. Nicméně v roce1621 odchází do Paříže v přesvědčení, že zde to bude ještě lepší. Hrou skutečně získal značné jmění, ale o rok později cestou do Londýna byl přepaden lupiči, kteří mu všechno vzali. V roce 1624 se vrací do Paříže a díky svému mistrovství získá zase téměř všechno zpět. To již definitivně utřídil materiál pro knihu a odjíždí do Madridu, kde se usadil na dvoře krále Filipa IV., který stejně jako jeho předek byl nadšeným obdivovatelem šachu. Španělští Habsburci to zřejmě měli v krvi…
V roce 1626 se vrací Greco do své rodné Itálie, odkud si ho zanedlouho vyžádal jakýsi španělský grand k doprovodu do západní Indie. Zde, v roce 1634 Greco umírá. Jeho kniha, sbírka partií, vyšla až dlouho po jeho smrti, v angličtině roku 1656, ve francouzštině ještě o třináct let později. Za svého života neměl Greco soupeře. To si lze vysvětlit nejen jeho pozoruhodným talentem, ale i tím, že do nejplodnějších částí jeho života zasáhla válka, která se později začala nazývat třicetiletá. A uprostřed zbraní, jak známo, mlčí múzy. I ty šachové…
Grecovy partie nám dnes připadají důvěrně známé. Je to tím, že jsou citovány v učebnicích teorie. Mnohdy ani nevíme, bylo to hráno, nebo je to jen nějaká analýza? Tomu druhému napovídá i to, že jména jeho soupeřů ani nejsou známa. Bývali to většinou bezejmenní šachisté z kaváren, i když mnohdy měli šlechtický titul.
Greco – N.N. (Řím, poč. 17.stol.)
Diagram po 10. – Sxa1 (tohle by ale dnes už asi nikdo nezahrál).
Partie k přehrání