MALÉ KAPITOLY
Z VELKÉ HISTORIE ŠACHU
XI. KAPITOLA
Upozornění pro pravidelné čtenáře: XII. kapitola vyjde až po skončení FIDE OPEN, tj. 6. 8. 2012. Redakce
Rok 1900 byl bezpochyby jakýmsi předělem v životě lidstva, byť třeba i jen psychologickým (podobným pro nás; bude asi rok 2000). Končilo 19. století, v jehož průběhu se toho na poli vědy i jiných oborů udělalo víc, než za celou existenci homo sapiens dohromady. Nastupující 20. století slibovalo, že bude pro lidi pohádkou…
Uprostřed léta tohoto roku zemřel v Brooklynu Wilhelm Steinitz, první „úřední“ mistr světa v šachu. S ním odešla epocha šachu 19. století!
Wilhelm Steinitz byl, jak známo, rodák z Prahy, kde se na Starém Městě narodil v rodině obchodníka se železným zbožím dne 14. května 1836. Ve svých 22 letech odešel do Vídně, jak se tehdy chodívalo, aby zde studoval na polytechnice. Náhoda (jak také jinak) tomu chtěla, že namísto studia se chytil šachu a už se ho nepustil. V roce 1862 přijel do Anglie na turnaj a už zde zůstal plných 20 let! V roce 1883 natrvalo odcestoval do Ameriky, kde v roce 1886 mu udělil domovské právo Brooklyn.
Steinitz však nebyl typickým Američanem. Chyběla mu jejich pověstná podnikavost a drzost. Ač Žid, nebyl nadán obchodním talentem. Naopak měl vlastnosti, které mu v očích Američanů neposloužily – umíněnost, poroučivost a důslednost, kterou nevhodně používal, např. když kritizoval zdejšího národního hrdinu Morphyho. Tak se také stalo, že jeho časopis The International Chess Magazin, který v r. 1885 založil, se mu stal spíše finanční přítěží, než aby mu vydělával. Jeho polemická forma byla nešťastná, popudlivá a přinášela Steinitzovi jen ztráty. S výjimkou několika málo měst, jako Bostonu, Montrealu a Havany nebyl Steinitz v Americe příliš oblíben. Proto byl počet jeho šachových vystoupení malý a i jeho partie byly tisknuty jen poskrovnu. Docházelo i k insinuacím. Jeden list ho např. soustavně nazýval Bohemian, „ale tak, aby spíše vynikl druhý smysl tohoto slova“. Řekněme si, že slovo Bohemian bylo už tehdy v angličtině archaickým výrazem pro Čecha, znamenalo ale i bohéma se vším, co k tomuto termínu patří, tedy tulák a potažmo i pobuda. V angličtině je to i název pro Cikána.
Titul mistra světa získal oficiálně 29. března 1886, kdy mu vzdal poslední dvacátou partii Johann Zukertort. Titul ztratil 26. května 1894, kdy on naopak vzdal 19. partii Laskerovi. Odvetný zápas Laskerem, který skončil 14. ledna 1897 v Moskvě, byl už nejen šachovou, ale i osobní tragédií Steinitzovou. Zde už neprovolával slávu vítězi, jako před třemi roky v Montrealu, nýbrž se nervově zhroutil. Byl dopraven na psychiatrickou kliniku a dva měsíce o něm nikdo nic nevěděl. Nebylo tedy divu, že se objevily zprávy o jeho smrti. Sám veliký Tarrasch napsal v Deutsche Schachzeitung jeho nekrolog. Napsal ho hezky, jako by tušil, že si ho Steinitz ještě přečte…
Dne 18. března vystoupil Steinitz z vlaku na vídeňském nádraží a začal se shánět, kde by si zahrál. Z Deutsches Wochenschach z 28. března 1897 se svět dověděl, jak to všechno bylo. Vše zavinila z valné části jeho mladá ruská sekretářka, kterou si Steinitz najal, aby ji nadiktoval anglickou verzi své knihy Židovstvo v šachu. Ta si všimla některých jeho projevů „bláznovství“ (po dvou záchvatech mozkové mrtvice Steinitz už skutečně nebyl příliš zdráv) a s požehnáním amerického konzula Billhardta ho nechala převézt do Morozova ústavu pro duševně choré. Zde mu nastalo peklo, jemu, vášnivému kuřákovi, zakázali kouřit, jemu, přesvědčenému kneippiánovi, který od mládí vyznával studenou koupel, předepsali horké lázně a zábaly. Co však bylo nejhorší – vinou konzula došlo k tomu, že byl pokládán za ubožáka, který se za Steinitze jen vydával. Teprve po řadě dní přesvědčil personál ústavu a byli k němu přizváni němečtí lékaři. S nimi alespoň mohl hrát šachy. 12. března byl konečně propuštěn na svobodu a ihned se vydal do moskevského šachového klubu, aby svým přátelům žaloval na svůj osud. Ti se divili a řekli mu, že ho chtěli navštívit, avšak nebylo jim to dovoleno.
Moskevskou porážkou uzavřel starý mistr svou slavnou kariéru. Ve Vídni 1898 bral ještě 4. cenu, v Kolíně nad Rýnem pátou, ale o rok později v Londýně již skončil hluboko v poli poražených. Byla-li Steinitzova finanční situace špatná, stala se na sklonku jeho života katastrofální. Jeden z nejslavnějších lidí 19. století zůstal odkázán na milosrdenství jiných. Brzy se dostavil třetí záchvat mrtvice. Odváděn do sanatoria, křečovitě svíral svou malou cestovní šachovnici, které se nechtěl vzdát. Zemřel 12. srpna 1900.
Jako partiovou ukázku z tvorby jsme vybrali jeho vůbec poslední mistrovskou partii v životě. Hrála se 10. července 1899 na výše zmíněném turnajiv Londýně, v posledním kole. Janowski mohl v případě výhry (i remízy, jak se pak ukázalo) mít sám druhou cenu. Měl tedy o co hrát, Steinitz už nemohl získat nic…
D. Janowski – W. Steinitz (Londýn 1899)
Pozice po 20. Vxg7?!
Partie k přehrání: