MALÉ KAPITOLY
Z VELKÉ HISTORIE ŠACHU
XIV. KAPITOLA
„Deset takových jako já a šach zhyne remízovou smrtí.“ Tato nabubřelá slova řekl, respektive měl říci, v pořadí třetí mistr světa José Raoúl Graupera y Capablanca, rodem Kubánec (1888-1942).
Teorie o remízové smrti šachu v důsledku dokonalé hry několika jednotlivců je sice připisována Capablankovi, ale není to přesné. Poprvé ji vyslovil po své porážce s ním Emanuel Lasker. Ve své zprávě o zápase mimo jiné tvrdil, že šach ve své dosavadní formě přestane být brzy problémem a že zahyne remízovou smrtí. Jako prostředek proti tomu navrhoval zavést stupnice pro klasifikaci výhry a remízy. Na vlastní řečnickou otázku, zda je Capablanca ideální a poslední mistr světa, si odpověděl: „Nevěřím v to! Zasluhuje si však, aby mistrem světa byl. Má silný, pregnantní styl, je pohotový, vynalézavý, logický a energický. V každém boji bude se bíti se ctí.“
Nicméně Velký Capa, jak se třetímu mistra světa přezdívalo, byl po zisku titulu na sebe jak se patří pyšný. Teorii o své neporazitelnosti a remízové smrti šachu vbrzku akceptoval a veden touhou pro milovanou hru něco udělat, začal vymýšlet nový šach. Navrhl desku, rozšířenou na 10×10 polí a každé straně přidal dvě figury, jejichž místo bylo po pravici krále a levici královny. Jedna figura kombinovala chod střelce a jezdce, jakýsi střelcojezdec a druhá pak chod jezdce a věže (jakási jezdcověž). Takto rozšířený šach by byl určen jen pro prvotřídní mistry, šachoví plebejci by se museli spokojit se šachem dosavadním.
Capablankovy návrhy se nedočkaly prakticky žádného kladného přijetí. I Lasker je odsoudil jako protiumělecký akt. Sám pak navrhl zrušení rochády, kterou pokládal za „nepovedené novum“. Jak známo, stará, originální šachové hra rochádu neznala.
Capablankovy snahy o reorganizaci šachu netrvaly naštěstí dlouho. Každý jednou najde svého mistra a v případě „neporazitelného“ Capy to netrvalo ani tak moc dlouho, šest a půl roku… New Yorkský turnaj 1927 Capablanca sice suverénně vyhrál, ale druhé místo A. A. Alechina (1892-1946) rozhodlo o jeho soupeři v zápase o mistra světa. Došlo k němu ještě téhož roku na podzim v argentinském Buenos Aires a po 34 partiích za stavu 6:3=25 se stal Alechin čtvrtým mistr světa. Stalo se tak 29. listopadu 1927.
Ztráta titulu přiměla Capablanku zanechat hloubání nad novým šachem a donutila ho naopak hloubat nad tím, jak to udělat, aby se na trůn zase brzy vrátil. Hlavní překážkou se ukázal být tzv. londýnský protokol.
Velký Capa, aby svým potencionálním sokům co nejvíc ztížil zápasy s ním, zpracoval cosi, co nazval dohodou o modalitách příštích zápasů o mistrovství světa. Tato „dohoda“ měla 18 paragrafů a Capablanca ji při londýnském turnaji 1922 zúčastněným mistrům k podpisu. Podepsali ji Alechin, Bogoljubov a dr. Vidmar. Podepsaní se zavazovali dodržet zásady, které Capa stanovil. Mnohé z nich nebyly zrovna příjemné. Uveďme si některé.
Zápas se hraje na šest vítězných partií, remízy se nepočítají. Hraje se šest dnů v týdnu, denně 5 hodin, Hráč má nárok na tři dny volna během zápasu. Mistr světa je povinen obhajovat titul do jednoho roku. Není k tomu však povinen, nedosáhne-li fond pro zápas 10 tisíc dolarů. Z této částky dostane okamžitě 20%, ze zbytku pak vítěz 60% a poražený 40%. Zejména tyto finanční paragrafy byly pro řadu skvělých hráčů příliš tvrdé. Ale Capablanca, teď už co by vyzývatel, cítil čertovo kopýtko i jinde.
Proto už začátkem roku 1928 napsal předsedovi FIDE dr. A. Ruebovi dopis, s cílem získat tuto organizaci pro své záměry (ač ji jako mistr světa nebral příliš vážně). Šlo mu hlavně o změnu tří paragrafů z londýnského protokolu. A to: snížit sumu 10 tisíc dolarů a zavést bezpodmínečnou povinnost obhajoby titulu do jednoho roku. Dále omezit počet partií na 16 v jednom zápase a konečně stanovit hrací dobu 30 tahů za dvě hodiny při dvou sezeních denně, s přestávkami na jídlo a odpočinek, přičemž by bylo zakázáno pod trestem kontumace analyzovat přerušenou partii.
Odpověď Alechina na sebe nenechala dlouho čekat. V dopise z 29. února 1928, adresovaném sice Capablankovi, ale určeném celému šachovému světu ostře oznámil, že bude zápasiti s každým pouze při dodržení londýnského protokolu a tím i podmínek, za jakých získal titul on sám.
„Velký obdiv“ psal mimo jiné Alechin „vyvolává Vaše odsouzení analyzování partií, zejména v Buenos Aires, neboť během zápasu objevovaly se v tisku stále poukazy na Vaši analytickou činnost po zápasu. Příklady pro to: 1. Po přerušení 11. partie odebral jste se do jedné ze zadních místností klubu a žádal jste, aby Vás nechali o samotě. Analyzoval jste pak dvě hodiny; 2. Po příchodu k dohrání 22. partie nechal jste běžet hodiny a odebral se do vedlejší místnosti a tam hodinu analyzoval se souhlasem rozhodčího, Vašeho přítele dr. Querencia, v jehož domě jste bydlel„. V závěru dopisu vyjádřil Alechin přesvědčení, že šachový svět nedá souhlas k tomu, aby někdo, dokud byl mistrem světa, postavil podmínky, které vyzvání ztěžovaly a potom, když titul ztratil, se pokoušel o podmínky jiné, které vyzvání ulehčují a navíc dávají vliv náhodě.
Nedivme se, že po takovéto výměně názorů se oba koryfejové světového šachu na sebe zle pohněvali. Trvalo hodně dlouho, než se oba setkali zase na jednom turnaji. Doplatily na to i Karlovy Vary 1929; Alechin, vida zde přítomného Capablanku, opět odcestoval.
Po dvou úspěšných obhajobách titulu proti Bogoljubovovi (1929, 1934) ztratil Alechin titul v roce 1935 s Holanďanem Maxem Euwem (8:9=13). O dva roky později však titul získal zpět (10:4=11). Jednu z jejich partií si teď přehrajeme. Kotov mylně v I.díle své knihy „Šachový odkaz Alechina“ na str.153(ruské originální vydání) uvádí, že se jedná o partii z tohoto druhého zápasu, Chessbase ji datuje o 11 let dříve, tedy 1926, na www.chessgames.com je uveden rok 1927. Tak si vyberte…
Alechin – Euwe (1937)
pozice po 26. … Vc8
Partie k přehrání:
Alechin se stal prvním a zatím i posledním mistrem světa, který ve svém „úřadě“ zemřel. To přivedlo FIDE k těžko řešitelným problémům, tím spíše, že se o svá práva začala hlásit nejsilnější šachová velmoc – Sovětský svaz!