MALÉ KAPITOLY
Z VELKÉ HISTORIE ŠACHU
XXIII. KAPITOLA
Rok 1948 se tak stal prvním rokem nového stylu zápasů o titul mistra světa jednotlivců. Podle dohody z minulého roku se měl hrát turnaj prvních šesti hráčů podle tabulky J. Loumy, tedy Botvinnik, Keres, Euwe, Reshewsky, Fine a Smyslov. Hrát se mělo na 6 kol každý s každým. Prvá polovina byla vylosována do Haagu, druhá do Moskvy. Brzy ale na účast rezignoval Fine, a tak bylo rozhodnuto hrát jen na pět kol a jen v pěti hráčích. První dvě kola v Haagu, další v Moskvě.
Tak započala nová éra bojů o mistra světa. Mnohem spravedlivější, neboť byla založena na pevných pravidlech stanovených FIDE.
Podle předpokladu se mistrem světa stal Michail Botvinnik (1911 – 1995), když z 20 možných bodů získal 14. Druhý byl Smyslov (11), dále pak Keres a Reshewsky(po 10,5) a konečně Euwe, který uhrál jen 4 body.
Botvinnik – Euwe
pozice po 21. Dxd3 f6(to umožní Botvinnikovi kombinaci, která vstoupila do učebnic taktiky)
Partie k přehrání:
O novém mistru světa přestaly rozhodovat hlavně peníze, ale byl kladen důraz na šachové umění hráčů, ale i na to, aby celý svět měl přiměřené zastoupení Systém pásmových, mezipásmových a kandidátských turnajů obsáhl celý svět. Stát se mistrem světa mohl ten, kdo hrál nejlépe…
První pásmové turnaje se uskutečnily (i když jen částečně – každý začátek je těžký) už v roce 1947. První mezipásmový turnaj se hrál v roce 1948 v Saltsjöbadenu u Stockholmu a zvítězil v něm Bronštejn, před Maďarem Szabó a Boleslavským. První kandidátský turnaj se hrál v roce 1950 v Budapešti. Mezi deseti hráči (4 odřekli) zvítězili společně Bronštejn a Boleslavskij s 12 body (hrálo se dvoukolově). Podívejme se na jednu ukázku z mnoha partií.
Bronštejn – Najdorf (Budapešť 1950)
pozice po 14. d5! (díky pěšci na f6 se černý jezdec c6 nemůže dostat přes e7 na královské křídlo pomoci svému králi)
Partie k přehrání:
Je zajímavé, že v citované partií s Lilienthalem prohrál Najdorf stejně, totiž na chorobu zvanou bílá věž na třetí řadě.
Bronštejn a Boleslavskij tedy spolu sehráli zápas, v němž těsně 3:2 při 9 remízách zvítězil David Bronštejn (nar. 1924). Ten pak sehrál s Botvinnikem v roce 1951 zápas, který skončil remízou 5:5 při 14 remízách. To stačilo Botvinnikovi k obhájení titulu…
Naši stručnou historii šachu můžeme uzavřít. Bylo by dál možno do nekonečna popisovat desítky, stovky turnajů, uvádět stovky, tisíce partií. Ale to by už. asi nemělo smysl. Alespoň ne. v té podobě, v jaké byly tyto kapitoly koncipovány a psány. Vše to je uváděno v knihách, časopisech a turnajových bulletinech. Skončeme proto a skončeme stylově…
Na XV. olympiádě v bulharské Varně v roce 1962 byl jedním z nejočekávanějších zápasů zápas USA – SSSR. Lídry těchto týmů byli Bobby Fischer a M. Botvinnik. Diskuse, zda se sobě nevyhnou, vyřešili nakonec oba soupeři sami – nastoupili. Došlo tak k partii, která jakoby symbolizovala souboj dvou generací – odcházející a nastupující. Byla to partie dlouhá a bojovná a to, že nakonec skončila remízou, budiž i symbolem pro závěr partiové částí tohoto seriálu.
Botvinnik – Fischer (Varna 1962)
pozice po 17. e5 Dxf4!! (Dva vykřičníky, protože Bobby viděl! Za to si zasloužil vyhrát…)
pozice po 41. Kg3 Je4+ (Černý převádí hru do věžové koncovky. Je otázka, zda “není škoda vcelku silného jezdce…)
Partie k přehrání:
ZÁVĚR
Mnoho slavných lidí šachy hrálo, či o šachu psalo. O některých jsme si i v těchto kapitolách pověděli. Na úplný závěr by to chtělo slova člověka slavného kterém jsme se ještě nezmínili. Nevím, zda rakouský spisovatel a pacifista Stefan Zweig(1881 ve Vídni – 1942 v Petropolis v Brazílii!) uměl hrát šachy. Napsal ale Šachovou novelu, ve které vytvořil postavu sice geniálního, ale jednostranně nadaného šachového mistra. To ale nás teď nezajímá Výňatek z této povídky bude již úplný závěr Malých kapitol z velké historie šachu…
/…/ Znal jsem sice z vlastní zkušenosti tajuplnou přitažlivost “královské hry“, oné jediné ze všech her vymyšlených člověkem, která se suverénně vymaňuje každé tyranidě nahodilosti a uděluje palmu vítězství jenom duchu, nebo spíše určité formě duchovního nadání. Ale nedopouštíme se již tím, že nazýváme šach hrou, urážlivého omezení? Není také vědou, uměním, vznášejícím se mezi těmito kategoriemi jako rakev Mohamedova mezi nebem a zemí? Není jedinečným splynutím všech protiv? Hrou prastarou a přece věčně novou, mechanickou svou podstatou, ale ožívající svou fantazií? Omezenou geometricky nehybným prostorem a přitom neomezenou množstvím kombinací? Myšlením, jež k ničemu nevede, uměním bez výsledného díla, architekturou bez substance, ale přesto prokazatelně ve svém bytí a jsoucnu trvanlivější než všechny knihy nebo jiné výtvory? Jedinou hrou zdomácnělou u všech národů a ve všech dobách, hrou o níž dnes nikdo neví, který Bůh ji daroval světu se záměrem, aby umrtvovala dlouhou chvíli, bystřila smysly, napínala duši? Kde je u ní počátek a kde konec? Každé dítě se může naučit jejím základním pravidlům, každý packal se o ni může pokusit a přesto je s to vytvořit vně tohoto nezměnitelného těsného čtverce odrůdu mistrů s jinými mistry nesrovnatelných, lidí předurčených svým nadáním jedině pro šachy, zvláštních geniů, ve kterých jsou vize, trpělivost a technika zastoupeny v právě tak přesně stanoveném poměru jako v matematikovi, básníkovi, hudebníkovi – jedině v jiném rozvrstvení a spojení. /…/
Za použití materiálů:
F. J. Prokop – Československo ve světovém šachu
G. Barcza – Weltmeister des Schachspiels
J. Podgorný – Králové šachového světa
F. Brandejs – Šachové panoptikum
Malá encyklopedie šachu
časopisů Čs. šach, Schach, „64“
a jiné i nešachové literatury
Napsal: František Zabloudil 1990 – 1997
Neúplně vycházelo v GARDE 1991 – 1994
Vydáno použitím PC – programů „E.T.Klasik“ a „FRITZ 2“ 1997
Poznámka:
Koho zajímá šachová historie, je možné si přímo na stránkách Františka Zabloudila Historie v šachu, šachy v historii. Vhodné i pro nešachisty!