MALÉ KAPITOLY
Z VELKÉ HISTORIE ŠACHU
IV. KAPITOLA
Philidor mínil, ale život měnil! Nastupující 19. století dostalo do vínku přízvisko „romantické“. Romantismus ovládl jeho první polovinu prakticky ve všech duševních činnostech. Literaturu, umění… a šach nebyl výjimkou. Za šachovnice začali usedat praví válečníci, rytíři bez bázně a hany, pro něž jediným cílem bylo dát soupeři mat, ať to stojí, co to stojí. Na nějaké figury, či dokonce pěšce se moc nehledělo. Philidorovo heslo, že pěšci jsou duší hry, muselo na své přívržence ještě pár desetiletí počkat.
Skutečným válečníkem za šachovnicí byl Alexandre Deschapelles (1780-1847). Společně s Napoleonem vystudoval válečnou akademii a pod ním se pak jako generál zúčastnil několika bitev, v nichž přišel o pravou ruku. Po pádu svého vojevůdce (mimochodem rovněž nadšeného šachisty) se plně věnoval šachu. Jako člověk nebyl příliš oblíben, jako šachista však byl rozený talent. Praxe mu byla vším, teorii příliš nemiloval. Vychoval řadu dobrých hráčů, jeden z nich, Labourdonnais, mu však šachy nakonec znechutil, když ho v roce 1821 rozdrtil poměrem 8:0!
Louis Charles Mahé de la Bourdonnais (1797 – 1840, viz obr.) byl zřejmě nejsilnějším šachistou, kterého kdy Francie měla. 
Pocházel ze šlechtické rodiny, později si však jméno poobčanštil a začal se psát Labourdonnais. Byl velice bohatý a navíc se dobře oženil (s Angličankou). Spekulacemi však o všechno přišel a začal se živit hrami… šachem, ale i whistem a kulečníkem. Byl to rozený hráč! V roce 1824 projel Anglii, ale nenalezl zde soupeře, a tak byl prohlášen za nejlepšího šachistu Evropy…
Tuto pověst mu však pomalu, ale jistě začínal na druhé straně kanálu La Manche cuchat Irčan Alexander Mac Donnell (1798-1835, viz obr.). Syn lékaře z Belfastu působil jako sekretář západoindické obchodní společnosti a toto poklidné zaměstnání mu umožňovalo věnovat se plně šachu. Po odchodu W. Lewise do ústraní začal platit za nejlepšího britského hráče.
Vzájemná francouzsko – britská rivalita, podněcovaná tehdy již rozvinutým tiskem, vedla v červnu 1834 k tomu, že se oba tito geniové tehdejšího šachu sešli ve Westminster Chess Club v Londýně ke svému prvnímu zápasu. Byl stanoven na 25 partií, ale nikdo netušil, že se vyvine v maratón dosud nikde nevídaný…
Zápas vyhrál Labourdonnais v poměru +16, -5, =4, ale Ir okamžitě navrhl revanš na 9 partií a ten vyhrál (+5, -4). Nato vyzval Francouz k dalšímu zápasu a vyhrál (+6, 4, =1). Čtvrtý a pátý zápas opět vyhrál Labourdonnais (+8, -3, =7), (+7,- 4, =1). To už nastal podzim, ale oběma pánům jakoby se nechtělo od šachovnice a zasedli k šestému zápasu. Zde už ale zasáhla Prozřetelnost. Za stavu 5:4 pro Mac Donnella se musel Labourdonnais spěšně vrátit do Francie a než se stačil vrátit, Mac Donnell příští rok zemřel. Labourdonnais se stal národním hrdinou.
Francie vládla evropskému šachu, ale byla to vláda jednotlivce. Kromě Labourdonnaise už neměla nikoho. A tak není divu, že už pouhé tři roky po jeho odchodu na věčnost vláda přešla do Anglie. Postaral se o to jeden z nejlepších šachistů historie Howard Staunton (1810-1874), když v Café de la Regence v Paříži porazil francouzskou „jedničku“ Saint Amanta Pierre Charles Fourniéra poměrem 11:6 při čtyřech remízách…
Mac Donnell – Labourdonnais (Londýn 1834)
Diagram po 9. Sxf7! (i chladní Irové se jak vidno, dovedou rozpálit).
Partie k přehrání: