MALÉ KAPITOLY
Z VELKÉ HISTORIE ŠACHU
V. KAPITOLA
Avšak nejenom západ evropského kontinentu, ale i jeho německy mluvící střed a východ měl v polovině 19. století své skvělé šachisty!
Jako prvého v řadě můžeme jmenovat populárního vídeňského mistra Johana Allgaiera (1763-1823). Byl výborným teoretikem a jeho spis nazvaný Neue theoretisch – praktische Anweisung zum Schachspiel (1795) se dočkal sedmi vydání a nadlouho byl nejautoritativnější německy psanou učebnicí šachu. Popularitu pak mistru Allgaierovi zajišťoval pobyt v útrobách Kempelenova „šachového stroje“, tzv. Turka, a to zejména poté, kdy v roce 1809 porazil samotného Napoleona. Allgaierovo jméno dodnes žije v názvu jedné varianty královského gambitu…
Z německých mistrů té doby jmenujme Ludwiga Bledowa (1795-1846) a Bernharda Horwitze (1807-1885), který později přesídlil do Londýna, kde v roce 1851 vydal sbírku dvou set studií pod názvem Chess studies. Londýn byl tehdy už šachovou Mekkou, v níž vládl Stauton a Horwitz svou prohrou s ním v poměru +7,-4, =3 považoval takřka za svůj úspěch.
Jméno Paul Rudolf von Bilguer (1815-1840) není třeba naším šachistům nějak představovat. Je autorem slavného a dnes už vzácného díla Handbuch des Schachspiels. Tato kniha, časem stále doplňována různými autory, tvoří dodnes studnici klasických šachových zahájení. Ne neprávem ji šachový svět nazývá svou biblí. Mít doma „bilgéra“ je snem snad každého pravověrného šachisty i když odbornou hodnotu už tato příručka nemá.
Rodina Bilguerů byla původem ze Švýcarska a byla to rodina vojenská. Rudolfův otec byl meklenburský plukovník a vojenská kariéra byla určena i jemu. Na otcovo přání se proto roku 1834 stal poručíkem 24. pruského pěšího pluku. Jako voják se ale nevyvedl. Přispěla k tomu nejen jeho neduživá postava, ale i počínající plicní choroba. Proto po pěti létech vojnu opustil a věnoval se svým láskám – krásné literatuře a šachu. O rok později – 16. září 1840 zemřel na souchotiny…
Thassilio von Heydebrand und von der Lasa (1818-1899) byl nejbližším přítelem Bilguerovým. Tento šlechtic, pocházející ze starobylého slezského rodu byl zajímavý a vzácný člověk. Přestože na „Handbuchu“ pracoval více než samotný Bilguer, vydal knihu pod jeho jménem. Byl jedním z nejlepších německých hráčů, porazil například i Stauntona 5:4 při třech remízách. Nehynoucí pomník si ale postavil jako šachový sběratel, spisovatel a hlavně jako historik. Tuto práci mu umožnilo jeho „civilní“ povolání diplomatického úředníka. Jako vyslanec působil v řadě zemí a měst. Měl možnost osobně poznat významná šachová střediska, setkat se se slavnými hráči a navštívit významné vědecké a vzácné knihovny. Ještě jako sedmdesátiletý stařec se vydal na cestu kolem světa…
Výsledky své celoživotní práce shrnul v díle Zur Geschichte und Literatur des Schachspiels, které vydal v roce 1897 v Lipsku. Bez práce von der Lasy by měla šachová historie hodně děr, proto není dobré, že je, alespoň u nás, prakticky zcela zapomenut. Už proto ne, že právě jemu vděčíme za dnešní měření šachového času. Podle jeho návrhu z roku 1852 byly zkonstruovány hodiny, které v podstatě používáme dosud.
Bilguer – von der Lasa (Berlín 1836)
Diagram po 20. Vxd7! (závěrečná exekuce má svůj půvab a nepotřebuje poznámky).
Partie k přehrání:
Napoleon – automat (Vídeňský Schönbrunn 1809)
Diagram po 14. …Jxe1+ (černý zde mohl dát třetím tahem mat).
Partie k přehrání:
Jak je vidět, byl Napoleon lepší válečník, než šachista. Škoda, že to nebylo obráceně, kdoví, jak by pak vypadala Evropa!