MALÉ KAPITOLY
Z VELKÉ HISTORIE ŠACHU
VI. KAPITOLA
Londýn 1851! Toto datum je vývojovým mezníkem v dějinách šachu. Jím se uzavírá dlouhá, tzv. přípravná epocha, která začala na sklonku 15. století úpravou orientálního šachu. Až do poloviny 19. století se vyvíjela jen teorie, nová pravidla totiž ukázala na větší hloubku šachu, než se původně tušilo a vývoj postupoval dál jen zvolna. Šach byl původně jen soukromou záležitostí jednotlivců v tom či onom státě, teprve od počátku 19. století se stal záležitostí mezinárodní. V polovici tohoto období už bylo patrné, že síly, které na sebe v šachu narážejí, mají už silně národnostní zbarvení. Stále víc a víc se ukazovala potřeba čehosi, co by dalo vyniknout nejen jednotlivcům, ale i národům a státům…
První turnaj šachového světa tak byl ideově připravován už dávno před rokem 1851. Zejména Němci o věci hodně diskutovali a psali. Právě oni, poněkud odstrčeni od centra šachového dění, měli největší zájem na uspořádání takového turnaje. Naopak Francie, stále ještě pod vlivem Saint-Amanta, poraženého v roce 1843 Stauntonem, se uspořádání turnaje bránila. S definitivní platností nakonec rozhodla kolébka snad veškerého evropského sportu – Anglie!
Ta nediskutovala, ani nepsala, ale jednala. Už deset let před naším historickým datem zde došlo k prvnímu historickému sjezdu šachistů v Leedsu. Zde se 18. ledna 1841 ustavila The Yorkshire Chess Association, která pak pořádala pravidelné sjezdy, na něž přijížděli i tehdejší renomovaní mistři z kontinentu. Právě z tohoto prostředí se zrodila myšlenka organizovaného turnajového klání. V londýnském Cigar Divan se tak už v roce 1849 konal turnaj o 12 účastnicích, který vyhrál Th. Buckle.
Avšak vraťme se do prvního roku druhé poloviny 19. století. Obrovskou práci při přípravě tohoto turnaje vykonal jeden z nejlepších šachistů minulého století Howard Staunton (1810 – 1874). Byl nemanželským synem Frederika Stauntona, hraběte z Carlisle. Po otci zdědil obrovské jmění, ale brzy o něj přišel. Byl to muž atletické postavy, elegantní, duchaplný a sečtělý. Miloval divadlo a jeho literaturu, zejména shakespearovskou, kterou s oblibou „překládal“ do současné angličtiny. Šachově nebyl žákem žádného mistra, byl, dalo by se říci, samouk, vyrostlý z prostředí londýnských klubů jen díky svému talentu. V roce 1840 porazil v Anglii usedlého německého mistra H. W. Poperta 10:5=6 a byl automaticky pokládán za nejlepšího šachistu na ostrovech. Po vítězství nad Saint – Amantem a nad oběma Němci Harrwitzem (12:9=1) a Horwitzem (14:7=3) začal platit za jedničku nejen anglickou. Druhým Stauntonovým oborem (od roku 1854 už výlučným) byla šachová publicistika. Na tomto poli si ovšem nadělal řadu nepřátel. Koloval vtip, že jeho největšími přáteli jsou ti, kteří jej už dlouho neviděli…
Ze Stauntonova podnětu a za jeho rozsáhlé spolupráce byl utvořen mezinárodní výbor, v jeho čele stál vévoda z Marlborough. Výbor vypracoval podmínky turnaje a rozeslal po šachových klubech Anglie, anglických koloniích a Evropy subskripční listiny, které vynesly celkem 365 liber na ceny hráčům. S využitím skutečnosti, že se v Londýně konala světová uměleckoprůmyslová výstava, byl turnaj zahájen 27. května ve velkém sále St. George Clubu a byl hrán vylučovacím způsobem.
Při výběru hráčů bylo pečlivě dbáno, aby své zastoupení měl každý národ či stát, který v šachu něco znamenal. Bohužel pozvaní ruští mistři se zdrželi kdesi ve Varšavě a nedostavili se včas. Přijetím dvou náhradníků z řad domácích byl počet doplněn na potřebnou šestnáctku a takto vylosovány dvojice (prvně psaný postoupil): Anderssen – Kieseritzky, Szén – Newham, Williams – Löwenthal, Horwitz – Bird, kapitán Kennedy – Mayet, Wyvil – Lowe, Mucklow – E. S. Kennedy, Staunton –Brodie.
Pro prvá dvě kola bylo stanoveno, že k postupu je potřeba vyhrát buď dvě partie ze tří bez prohry, případně z pěti partií vyhrát tři. Semifinále a finále už měly jiné podmínky. Ve druhém kole vyřadil Anderssen Széna, Staunton Horwitze, Wyvill Kennedyho a Williams Mucklowa. V semifinále pak Anderssen rozdrtil Stauntona 4:1 a ve finále pak Wyvilla 4:2. Otřesený Staunton pak ještě prohrál s Williamsem a skončil až čtvrtý!
Šachový svět měl senzaci: nejlepší šachista není z Anglie!
Zároveň ale vyvstala i otázka: Kdo je Adolf Anderssen? Kdo je muž, který tak snadno a elegantně drtil hvězdy současného šachu…?
Anderssen – Wyvill (Londýn 1851)
Diagram po 16. f5!! (rozhodující průlom, který černou pozici zcela rozvrátí).
Partie k přehrání: