Začátky na šachovnici
Každý šachista nějak začínal a málokdo se může pochlubit, že se šachy 
naučil odezíráním a porazil v první partii svého otce v pěti letech tak jako Capablanka. Já jsem naučil šachy hrát až podle knížky Šachista začátečník od Loumy a Zmatlíka, kterou jsem dostal k Vánocům. Jak bývalo dříve zvykem, tak se vykonávaly v neděli odpoledne zdvořilostní návštěvy mezi příbuznými, tak jsem chodil na návštěvu spolu s rodiči a sestrou k dědovi a babičce na Královské Vinohrady. Po obligátní kávě a bábovce děda zvolal: „Božka, přines šachy!“.
On už se na stáří hůře pohyboval, byl válečným invalidou z První světové války. Měl jen jednu nohu a místo druhé protézu, ale celý život s tím pracoval, nejprve jako řezník, a když v celosvětové krizi jako živnostník zkrachoval, nakonec dostal trafiku. Babička slovo šachy moc ráda neslyšela, věděla kolik uhodilo, protože otec a děda byli prchlivé povahy (to se většinou dědí), a proto dosti často šachové klání končilo hádkou. Potom byl termín další návštěvy poněkud delší či v nedohlednu. Děda měl tzv. francouzské figurky, které mají díky svému tvaru poněkud menší stabilitu na šachovnici, potom stačil nějaký nekoordinovaný pohyb a figurky se kácely, což se děda někdy snažil využít k vylepšení pozice. Braní mimochodem, ten francouzský podvod, moc neuznával, jen když to bylo pro něho výhodné a když někdo déle přemýšlel, tak se ptával, kdo je na tahu, pokud neobdržel odpověď ihned, zahrál, aby se hra nezdržovala.
Po přečtení knížky, v intencích získaných poznatků jako je vývin figur, slabé body, vidlička, odtažný šach, dušený mat, jsem začal vyhrávat. Děda nerad prohrával, a tak jsem byl nucen hrávat bez věže či obou nebo i dámy. Hledal jsem soupeře, a tak jsem chodil hrát do Kapslovny, kde venku pod širým nebem a kaštany se hrál halířový mariáš, také i šachy na plechových šachovnicích. Zde se ještě hlásilo: „Garde“ nebo „Šach“ s pořádným klepnutím figurky o šachovnici. Jistý pan Vogelmut, co tam pravidelně hrával, nosíval černý gumák, aby ho náhodou nepřekvapil déšť, a když útočil, tak mírně pohyboval holí, což pro nezasvěceného by to mohlo znamenat psychologický nátlak, ale byl mírumilovný člověk.
Po prázdninách téhož roku jsem se přihlásil do Grébovky (ÚDPMJF), kde byl šachový kroužek či vlastně oddíl. Vedl ho tenkrát F. J .Prokop, což byl úlohář, tenkrát jsme ho oslovovali „mistře“. Kolem mistra kolovaly všelijaké historky, ale do napsání tohoto článku jsem ani nic konkrétního nevěděl, až po „vygooglování“ zjišťuji, že šachový publicista a spisovatel Vítězslav Houška ve svém blogu ho nazývá: „Mužem několika tváři„. Svět není tak veliký, manželka Vítězslava Houšky mě učila matematiku, on sám byl ve stejném klubu (AZKG), kde jsem také hrál, a když se objevilo náhodně mé příjmení v jedné episodě jeho knížky, vězte, že to nebyla náhoda. Pro toho, kdo by se chtěl podrobně seznámit s kauzou F. J. Prokopa, existuje o tom diplomová práce, viz: http://is.muni.cz/th/144172/fss_m/. V Grébovce jsem sehrál první svojí vážnou partii a dodnes se na ní pamatuji. Měl jsem černé a v italské hře po mé rochádě zahrál bílý Sg5 s dalším Jd5, dostal jsem se do vazby a brzo prohrál. Ve druhé partii oddílového přeboru jsem hrál s Pírkem, což bylo příznačné jméno pro jeho tehdejší tělesnou konstrukci, byl nejmladším a nejmenším hráčem, který dojížděl z Troje a do Grébovky s tatínkem. Já jsem chodil pěšky ze Žižkova do Vršovic i zpátky večer sám, tenkrát bylo bezpečno, a to i v Žižkovském tunelu, 
kterého jsem využíval, když se hrálo na druhé straně v Karlíně. Dnes, na dotaz jedné občanky ohledně bezpečnosti v tunelu, jí bylo doporučeno: „V zájmu zvýšení osobní bezpečnosti občanům obecně doporučujeme nezdržovat se na málo frekventovaných a odlehlých místech“. V druhé partii jsem stál výborně, ale nešly tenkrát hodiny údajně jen mně, a tak se přidal čas jen mně a nezbyl mi tak skoro žádný čas na rozmyšlenou a prohrál jsem na čas. V dalších kolech už jsem začal vyhrávat, udělal jsem ještě slušný výsledek.
Nehráli jsme jenom oddílový přebor, ale mistr nám dával lekce v šachu a pochopitelně jsme luštili i šachové úlohy, jako byl například Napoleonův útěk z Moskvy. Vzpomínám si na jednu přednášku o sicilské obraně, když mistr preferoval pokračování s d7-d6 a nebo s e7-e6 a pokud zahraje černý následně d7-d6, ale potom musí dávat dobrý pozor, aby o pěšce d6 nepřišel. Sám filuta však hrával sicilskou spojenou s tahem e7-e5 (Löwenthalova varianta), o které se ani nezmínil, ale kterou jsem začal používat domnívaje se, že je to nejlepší, i když jsem vůbec neměl ponětí, jak se to správně má hrát. Hrával jsem vůbec velmi optimistické šachy, když černý v sicilské zahrál b5 a dámu měl na c7, tak jsem s klidným svědomím obětoval střelce na b5 a po axb5 jsem dobral jezdcem, mám tempo, je napadená dáma, stojím dobře, mám iniciativu a vyhraji – například Jarda Šubrt by mohl vyprávět. Současně jsem na jaře hrál dorostenecký přebor Prahy, ze kterého jsem se kvalifikoval do polofinále celostátního přeboru dorostenců. Tenkrát mi mistr říkal, že tam budu bit, ale přesto jsem tam jel a dobře jsem udělal. V Červeném Kostelci jsem v roce 1962 polofinále vyhrál s 1,5 bodovým náskokem a postoupil do finále. Tam se teprve vyplnila mistrova předpověď a byl jsem bit jak žito, skončil jsem předposlední a dostal diplom za účast, mám ho dodnes doma schovaný. Do finále přeboru dorostenců jsem se probojoval ještě dvakrát a v roce 1965 jsem skončil na třetím místě.
ÚDPMJF pořádala řadu přátelských zápasů a ten, který se konal konal každoročně, byl s ÚDA. Jezdilo se také i na zápasy mimo Prahu, například do Plzně, Chebu a také jsme hráli ve Slatiňanech, kde již „odrostlejšímu“ pionýru se líbil ukazatel s nápisem Kočičí hrádek 2 km, on byl totiž sběratel kuriozit. Tenkrát bylo dost časté ubytování u rodičů dětí a je docela pravděpodobné, že byl někdo z nás ubytován i u rodičů Heleny Vondráčkové, ale jestli ona sama v utkání hrála, to už nevím, ale možné to je, třeba si někdo ještě vzpomene.
Polofinále v Červeném Kostelci, 1962, skupina-D
Zleva sedící: Milkáš, Volf, Rakay, Rosenzweig, Ševčák
Zleva stojící: Lechtýnský, Nekovář, Šubrt, Krásný, Bureš
ÚDPMJF – 1962- Vánoce
Zleva sedí: Štechr, Lukeš, Jůza, Malypetrová, Rosenzweig, Černý
Zleva stojí: Pajdla, Pešout, Janata, Boukal, Rainer
Vrbno pod Pradědem, 1965, finále
utkání Votruba-Rosenzweig
Finále v Červeném Kostelci, 1962
Nahoře:
Přibyl ,Tichý, Smejkal, Fencl, Petráš,
Děkan, Treybal, Haubt, Kraus, Rop, Ševčák,
Rosenzweig, Volf, Harašta
Ve druhé řadě uprostřed: Jilemnická, Vokřálová, Malypetrová
Dole sedí zleva: Freiberk, Spišský, Knotek, Podgorný, Burda
Partie k přehrání: