Šachové vzpomínky 5

II. liga v Táboře a čestná prohra

Šachový oddíl VS Tábor poprvé postoupil do II. ligy v sezoně 1971/72, avšak příliš se mu nedařilo a vypadl, jak stojí v brožuře vydané k XXXIII. Přeboru Jihočeského kraje v šachu (Tábor 17.7.-28.7. 1974). Po ročním působení ve II. lize byla velká snaha znovu si ji zahrát, a tak v sezoně 1973/74 o to opět usilujeme. Na jaře v roce 1974 zajíždíme k důležitému zápasu do Strakonic, kde soupeř má ke své škodě o jednoho hráče méně a vedeme tedy 1:0.

liga2 Po hodině hry obešel Josef Heřmánek všechny šachovnice, a když zjistil, že nikde není zásadním způsobem narušena rovnováha, přišel na geniální nápad: nabídl soupeřům prostřednictvím kapitána čestnou prohru, dnes by mohl zkusit nabídnout nevýhru. Zabil tím dvě mouchy najednou, jednak jsme získali důležité body a zároveň jsme stihli „důležitý“ hokejový zápas mistrovství světa v televizi. Kapitán Strakonic se patrně řídil rčením: „Lepší čestná prohra než nečestné vítězství“ a souhlasil – Heřmánkova diplomacie slavila triumf.

Můj soupeř byl tenkrát Vit Paroulek, nestor Jihočeského šachu (korespondenční hráč, „písmák“ a v neposlední řadě i silný praktický hráč) a moji nabídku remízy přijal. Při analýze partie se mě zeptal: „Jak vlastně skončil zápas?“, na to jsem mu odpověděl: „Čestně jste o jeden bod prohráli“. Na chvilku se zarazil a odpověděl: „Já jsem myslel, že to skončilo plichtou“ a přitvrdil v analýze, snažil se mi dokázat, že by stál o něco lépe, že se to snad mohl hrát dále. Bylo však již pozdě, partiáře byly podepsány a domů jsme odjížděli obohaceni novou zkušeností s „čestnou prohrou“ uplatněnou v praxi.

Tenkrát platila trochu jiná pravidla než dnes, mimo jiné se partie přerušovaly, do analýzy se většinou zapojilo celé družstvo včetně „knižního Averbacha“, tak jsem si se studiem koncovek nikdy nelámal hlavu. Hrálo se většinou déle než dnes, a tak se začínalo většinou v 8.00, aby se to stihlo. Ven se jezdilo převážně na dva dny a mnohdy bylo dalším protivníkem i počasí. Tenkrát Alexander Konstantinopolskij v novém čísle šachového bulletinu hledal pokračování a nové myšlenky ve vídeňské hře, ale tady máme jiné starosti. Klimatologové tehdejší prudkou změnu počasí v poslední den roku 1978 spojenou s poklesem teplot během několika hodin o 30 stupňů, označují za nejdramatičtější ochlazení, ke kterému v minulém století ve střední Evropě došlo. Například na Labi zamrzla doprava uhlí do elektrárny Chvaletice.

Až do dnešních dnů ale máme jeden pozůstatek z této doby, a to je zavedení letního času jako součást úsporných opatření. Společenský život byl tehdy všeobecně liga3 ochromen. Nekonala se divadla, nepromítala kina, rušily se sportovní akce atd. Pamětníci jistě vzpomenou, že přechodně (z „úsporných“ důvodů) téměř nevysílala televize. Šachové soutěže se ale hrály, a tak jsme se tenkrát vydali na zápas do Českého Brodu, to už za Tábor hrál JUDr. Jiří Doležal (Doktor), nejsilnější hráč kraje. Po večeři v hotelu jsme se rozhodli s Rudou Trucem, že navštívíme ples a přípravu na zítřejší zápas přenecháme jiným. Někdy po půlnoci se domnívám, že je nejvyšší čas odejít do hotelu. Ruda odešel již dříve, nevšimnul jsem si ani kdy, nakonec se se vydávám na cestu sám. Venku mě čeká překvapení, z důvodu úsporných opatření nesvítí veřejné osvětlení, je tma jako v pytli. Nevím, na jakou stranu se mám vydat, nakonec se náhodně rozhoduji a po několika minutách se ukazuje, že jdu správně, v dálce se větrem houpá světlo zavěšené na laně před hotelem, zřejmě nebylo připojeno na veřejné osvětlení. Ráno hrajeme a tak se ještě trochu vyspím. Jak a s kým jsem hrál, už si dnes nepamatuji, snad partii ještě někde objevím.