O jednom dvojzápasu a kultovní dobré duši z Vršovic
Náklady na ligová utkání na východě Čech nebyly zanedbatelné a když se tenkrát v sezoně 1977-1978 naskytla možnost, která byla umožněna rozlosováním soutěže, tehdejší funkcionáři se domluvili a uspořádali tehdy nevídaný dvojzápas. VS Tábor hrál v sobotu první zápas s Dvorem Královým nad Labem, potom v neděli v Náchodě druhý zápas. Jako obvykle první auto řídil doktor (JUDr. Jiří Doležal) a s druhým tenkrát jel Matušík nehrající řidič tehdejšího ONV, který později spáchal sebevraždu oběšením.
Adept na vítězství v naší skupině DP Praha hrál ze stejnými mužstvy, ale v obráceném pořadí než VS Tábor, ubytování bylo pro obě mužstva v hotelu Centrál ve Dvoře Královým nad Labem. Po prvním zápase jsme zašli na večeři a na obvyklé jedno pivo do hotelu kde jsme byli ubytováni. Po večeři se tam tenkrát utvořila parta v níž byl Zdeněk Havlůj, Josef Dudlíček, Milan Procházka a Rudolf Truc.
Nevím koho to byl nápad, ale vsadili se se Zdeňkem Havlůjem, za jak dlouho vypije láhev vína, či dokonce, že jí vypije na ex, ale to už nevím, nebyl jsem přímo u toho. Nakonec to pochopitelně odnesl nejmladší a nejméně zkušený Zdeněk Havlůj. Dopadlo tak, že by se mohlo by se říci jak to uvádí v jedné scénce herec Jiří Krampol: 
„Kdyby byl ze Žižkova, tak byl úplně vožralej a kdyby byl z Vinohrad tak byl z něj jen cítit alkohol“. Ještě, že tenkrát byla zavírací hodina o půlnoci. U alkoholu to jenom nezůstalo, z pokojů zúčastněných se ozýval hluk a snad i ženské hlasy a když ráno jsme po snídani na schodišti míjeli mužstvo DP Praha, tak IGM Miroslav Filip si neodpustil poznámku s patřičnou intonací tak, aby to všichni slyšeli: „To není hotel, to je dům hrůzy!“.
S mužstvem Sokola Vršovic jsme se utkávali až po roce 90 i když nepravidelně, (pražská mužstva hrávájí střídavě obě skupiny, Tábor stále stejnou) a tak si vzpomínám, že v sezoně 1993/1994, když k nám soupeř z Vršovic zavítal do naší sokolovny a když se blížila časová kontrola, tak zástupce kapitána Petr Král se pustil do ohřívání segedínského guláše na vlastním přineseném vařiči se slovy: „Hráči podávají výkon a musí dostat najíst“. Když viděl či spíše slyšel jak nám vrzají v chodbičce dveře, kde připravoval menu pro své hráče a před užaslými zraky přihlížejících (Lojzy Bartoše a mne) vyndal ze svého ruksaku olejničku, požádal o povysazení dveří a panty namazal, inu bratři si mají pomáhat. Dlužno podotknout, že sokolovna byla před rekonstrukcí a na budoucí rekonstrukci má velkou zásluhu právě Ing. Zdeněk Havlůj – jednatel Sokola a hlavní organizátor OPENu Tábor.
Druhá vzpomínka na Petra Krále je na sezónu 2002/2003, když náš B tým hrál ve Vršovické sokolovně. Tehdy jsme přijeli vlakem z Tábora na Vršovické nádraží a potom pěšky do sokolovny, já jsem to měl ještě o něco delší, musel jsem se ráno ještě dostat do Tábora. Při příchodu do hrací místnosti jsem viděl, jak je podáván párek Petrem Králem Vlastimilu Stulíkovi (1921-2005), jenom lapám po dechu, 
takovou svačinku na vidličku, tak to mohu. V zápase nastupuji proti Vlastimilu Stulíkovi a nyní si při psaní tohoto článku vybavuji, že jsem ho poprvé viděl v době, kdy Vyšehrad hrával v Praze na Újezdě naproti Lanové dráze na Petřín. Tenkrát tam byl s manželkou, (atraktivní) dcerou a tehdy tam nějaký hráč, už nevím kdo, tam analyzoval Skandinávskou obranu v rukou držíc zahraniční šachový časopis a všichni svorně tam pojídali topinky z přilehlé restaurace.
Nemohu si nevzpomenout na to, že tenkrát „hýbal“ Prahou především fotbal. Vzpomínám jak jsem jsem chodil s otcem v neděli dopoledne na fotbal na Viktorku Žižkov, respektive to byl Slavoj Žižkov, potom se to přejmenovalo. Hrával tam Tonda Bradáč a ten když kopal ve druhé půli trestňák směrem na kantýnu (čepovala zde pivo manželka Pepíka Crhy, který také hrál a byla to šťastnější polovina hřiště), pokud si nezapomněl povytáhnout trenýrky, což byl takový psychologický trik, tak to byl skoro jistý gól. Na fotbale se prodávaly kromě piva také rybičky (matesy), kde prodavač měl na krosně kývající se želvu a nebo i pišingry, což byly velké trojúhelníkové oplatky, které byly roznášeny v proutěných koších. Nepamatuji se, že by docházelo mezi fanoušky k nějakým větším výtržnostem, občas padlo nějaké ostré slovo, ale to bylo vše.
V samotném utkání s Vlastimilem Stulíkem, který měl bílé figury, hrál útočně jak bývalo jeho zvykem, což se projevilo tím, že si udělal velkou rochádu místo malé a obětoval pěšce, ale bohyně Caissa byla spíše na mé straně a partii jsem vyhrál. Soupeř dostal párek a já měl zase ten bod.
Další příhoda byla v sezoně 2004/2005, když vršovičtí Sokolové přijeli do Tábora, hrálo se tentokrát v hotelu Palcát, protože jsme měli klubovnu s kapacitou jen pro jedno mužstvo a bylo potřeba pro dvě. Nájemce nám umožnil hrát v salonku zápasy bez nájmu-zdarma a očekával , že mu tam šachisté udělají na oplátku nějakou útratu a to zejména po zápase, zde však narazila kosa na kámen. Číšník občas nahlédl do salonku, jestli někdo něco nepotřebuje, Petr Král nejprve sondoval situaci a zeptal se číšníka kolik stojí káva. Tenkrát to bylo mezi dvaceti a třiceti korunami a tak v rychlém sledu následovala další otázka: „Kde tu máte zásuvku na elektrický proud?“ a když byla posléze nalezena, tak před poněkud udiveným číšníkem začal ohřívat vodu na kávu na rychlovařiči staršího výrobního data, připomínajíc ty „udělátka“ zhotovená svépomocí, když rychlovařiče na trhu nebyly. Tatranky ke kávě byly podávány pochopitelně z vlastních zásob a tak tenkrát podnikatelský záměr nájemci patrně nevyšel.
Ilustrační foto z klubovny Palcátu.
Partie k přehrání: