Vlastimila Horta představovat netřeba. Vynikající československý a od roku 1985 německý šachový velmistr (nejvyšší dosažené elo 2620 v lednu 1977 a 6.místo na žebříčku FIDE). Velmi známé je i jeho šachové dílo, připomeňme třeba světoznámou knihu O šachový trůn, či Zahrajte si šachy s velmistry (spoluautorství s Vlastimilem Jansou).
Tyto dvě knihy by v šachistově knihovničce chybět neměly …
Méně známý je však jeho beletristický pokus, datovaný do roku 1977. Dejme slovo samotnému velmistrovi:
„Myšlenka napsat šachové detektivky se zrodila jako dítě své doby. Když mně soudruzi v roce 1977 asi na půl roku odebrali pas, nemohl jsem se účastnit kvalitních mezinárodních turnajů. To významně poznamenalo mou sportovní kariéru právě v období, kdy jsem se ocitl těsně pod vrcholem světové šachové pyramidy. Netušil jsem, jak dlouho bude zákaz trvat, případně zda nebude dočasný podobně jako pobyt sovětských vojsk v Československu.
Na nějakou dobu jsem se uchýlil do dobrovolného vyhnanství na svou chatu. V samotě, obklopen spíše chmurami než myšlenkami na studium šachové teorie, jsem nasadil křídla obrazotvornosti. Výsledkem jsou tři detektivní příběhy ze šachového prostředí, které reflektují danou dobu a některé skutečné osoby ze šachového prostředí, přičemž podobnost je čistě náhodná a fantazii se meze nekladou.“
Knihu vydal pan Hort v Německu v roce 1989, nazval ji Scharzweise Erzahlungen (Černobílé povídky). U nás kniha před osmdesátým devátým vyjít z pochopitelných důvodů nemohla. A jelikož boží cesty jsou nevyzpytatelné a šachistovy cesty obzvlášť, tak si kniha našla cestu k velmistryni Elišce Richtrové. Ta v poslední době vydala už dvě úspěšné šachové knihy, toto je tedy pokus třetí.
Kromě výše zmíněných tří detektivních příběhů je kniha obohacena a doslov Elišky Richtrové, velmi pěknou kapitolku s názvem Kavárna a herna u Nováků, na závěr je pak přidána partie Opočenský – Alechin (Mnichov 1941). Proč je v knize uvedena právě partie mistra Opočenského, prozrazovat nyní nebudu, souvislost si případný čtenář jistě spojí sám, jakmile dočte tento článek do konce :-).
Král v nesnázích
Tah provedl skoro okamžitě. Pak se podíval na šachové hodiny. Na rozdíl od soupeře měl mnohem méně času. Jeho král už byl stejně pod matem. Taliánovi stačilo už jen utáhnout smyčku. Jermakov také vstal a opustil hrací sál.Talián určitě vyhraje. Byla to otázka jen pár tahů.Kdosi však rozhodl, že výhra na šachovnici se změní v porážku ve hře o život. (Z povídky: Král v nesnázích)
První příběh se odehrává na šachovém turnaji na Slunečném pobřeží (největším hotelovém letovisku v Bulharsku dlouhém několik kilometrů, ležícím 30 km od Burgasu). V životopise Vlastimila Horta je psáno, že zde hrál turnaj v roce 1974 a vyhrál ho. Prostředí u moře i turnajový sál tedy jistě popisuje tak, jak je skutečně sám poznal. Tolik GM Eliška Richtrová.
Příběh vypráví Jan Bodláček, který přiletí na zmíněný pásmový šachový turnaj jakožto zástupce FIDE. Zde hrají také dva českoslovenští velmistři Michal Talián a Josef Pichl. Bodláček přilétá před posledním kolem, ve kterém stačí GM Taliánovi „půlka“ k celkovému prvnímu místu. … Ve chvíli, kdy náš hráč obětoval věž, bylo jasné, že výhra je otázkou několika tahů. Vstal, stiskl hodiny a odešel ze sálu. Partii ovšem dokončit nemohl, protože … ho našli na konci chodby zavražděného …
Zástupce FIDE pan Bodláček pak rozjíždí vlastní vyšetřování případů, ze kterého příliš moudrý není. Poté se spojí s vrchním komisařem Jiřím Bodlákem a polehoučku začnou případ rozplétat.
Závěr je pikantní, nikoli však překvapivý :-).
Král na scestí
Bob byl na konci se silami. Na zemi se válela rozbitá židle, převrácený stůl, šachovnice a figurky. Nešťastný šachový střelec, který to všechno způsobil, se odkutálel do vzdáleného kouta, a kdyby mohl, zavřel by oči, aby se na ostudné lidské chování nemusel dívat. Rvačku náhle přerušil děsivý výkřik, plný bolesti a zoufalství. (Z povídky: Král na scestí)
Ve druhém příběhu nás autor zavádí do proslulé (zejména pro pražské šachisty) kavárny U Nováků v Praze 1 ve Vodičkově ulici. Ta byla až do počátku devadesátých let místem, kde se šachisté všech generací setkávali u šachovnice a někdy i u karet či kulečníku. V roce 1931 se zde hrála šachová olympiáda, událost světového významu. Autor zachytil atmosféru herny, obydlené svéráznými postavami, jejichž hlavní charakteristikou je hráčství. Tolik opět Eliška Richtrová.
Mně osobně se tato povídka líbila nejvíce. Hlavní postavou je šachový hráč Eduard Beduna. Zde je vcelku jasné, kdo je předobrazem :-). V této povídce se vyskytuje celá řada zajímavých osob, které autor postupně kapitolu po kapitole představuje. Jednou z postaviček je i Jiří Hauser. Zatímco u Beduny není pochyb, o koho jde, zde to dle jména vypadá také zcela jasně :-). Po přečtení povídky si však myslím, že do J. Hausera autor profiloval více šachistů najednou (minimálně dva 🙂 ).
Zde, na šachovém pozadí se řeší různé patálie se ženami, nějaké ty herní „dloužky“ atd. Nebudu chodit kolem horké kaše, vemistr Beduna je zavražděn. Opět se objevuje duo Bodláček – Bodlák, aby vše řádně rozpletlo. Je nad slunce jasné, že se dílo podaří …
Slepý král
Kdyby nevypadal tak smrtelně vážně, všichni přítomní by považovali tento výstup za nevhodný žert. Na pár vteřin zkoprněli. Ředitel turnaje Strejc se zadrhl uprostřed věty a Pikart přestal skřípat zuby. Teprve břinkot sklenice, která vyklouzla paní Krejzkové z ruky a rozprskla se na tisíc střepů, nás vytrhl ze strnulosti a připomněl nám, že musíme něco udělat. (Z povídky: Slepý král)
Třetí a závěrečný příběh seodehrává na chatě ČSTV Na Čiháku v Jizerských horách. Hlavní postavou je slepý šachista. V povídce je zmínka, že jako mladý porazil mistra světa Alechina. Jeho předobrazem je tedy zřejmě skutečný český šachový profesionál Karel Opočenský (v povídce vystupující jakožto mistr Sováček). E.Richtrová.
Kulisy povídky obstarává trunaj osmi starých mistrů. Jan Bodláček, zástupce FIDE opět přijíždí na horskou chatu před posledním kolem. A zase jsou přeobrazem turnajových borců skuteční šachoví hráči. Pro zajímavost rozlosování posledního kola …
Mašek – Radil
Falta – Sováček
Pikart – Čermák
Zítek – Růžolístek
Mistra Sováčka už jsme prozradili, jde patrně o mistra Opočenského. Růžolístek bude patrně pan Ratolístka, Zítek mistr Zíta. Čermák prý s mistrem Sováčkem nemluvil, což by mohlo napovídat na mistra Richtera atd., atd. Jak píše sám pan Hort, podobnost je čistě náhodná, možná je to jen můj výplod fantazie.
Opět nebudeme chodit kolem horké kaše, mistr Sováček je nalezen v bazénu utopený. Jako vždy je na místě pan Bodláček, dorazí samozřejmě i zástupce policie komisař Bodlák. Opět nám jsou postupně představovány jednotlivé osoby hrající v turnaji, ale i osoby „motající“ se kolem. I zde dojde pomalu ale jistě k vyřešení případu.
Suma sumárum cca 200 stran čtení, včetně výše zmíněných dodatků. Pokud bych měl všechny tři povídky charakterizovat jednou větou, napsal bych to asi lidově takto:
„Číst se to dá, ale Poirot to není.“
Tuto krátkou charakteristiku nemyslím nijak špatně, řekl bych dokonce, že je to pochvala pro Vlastimila Horta a jeho beletristický pokus. Ději nelze upřít jistou logiku, i napínavost, šachově řekněme i dynamiku. Schéma mi však přišlo v každé povídce velmi podobné. Představení a charakteristika jednotlivých postav, vražda, poté vyšetřování panem Bodláčkem. Následně „zásah“ profesionála komisaře Bodláka a … rozetnutí případu.
Pro šachistu má kniha jistě svůj půvab, detektivním příběhem je už snaha vypozorovat, kdo je skutečným předobrazem všech šachových hráčů vyskytujících se v jednotlivých příbězích. Také vyobrazení těchto šachových postav a postaviček je podáno lehce s humorem. Jako příklad uveďme mistra Pikarta neustále skřípajícího zuby. Skutečný mistr Pikhart prý přesně takto zuby skřípal 🙂 (říkala mi Eliška 🙂 ).
U čtenáře nešachisty si nejsem jistý, do jaké míry se mu bude třikrát podobné schéma líbit. Myslím však, že ve výsledku si toto odpočinkové, nenáročné čtení si užije jak šachový hráč, tak i čtenář „normální“.
Nyní napíšu něco trochu kacířského, ale vem to čert :-). Osobně jsem byl nejvíce nadšen z kapitoly Kavárna a herna U Nováků, kde jsou dobové citace z denního tisku popisující šachovou olympiádu v roce 1931. Ta se konala právě v Praze v této kavárně. Přidávám jednu ukázku.
S přáním, aby se už konečně oteplilo se s Vámi dnes loučí
Milan Borkovec