V minulém dílu o emocích v šachu si Milan Borkovec jemně dobíral své kolegy Zdeňka Straku a Lojzu Bartoše. Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, podíváme se na samotného autora a jeho schopnost udržet emoce na uzdě.
Začnu zeširoka a od útlého mládí. Na ZŠ jsem hrával lední hokej. Třikrát týdně trénink, o víkendech zápasy. Vyplavit adrenalin nebyl žádný problém. Hokej je dynamická, rychlá hra, emoce se střídají jako na běžícím pásu. Jak říká nyní manželka, ideální vybití pro mladé samečky, aby se v „civilu“ chovali normálně 🙂
V šachu je to daleko horší. Emoce jsou pod povrchem skryty, v průběhu partie si nemůžete zařvat např. .. „tak už se ku..a seber a hraj něcoooo!“ Existuje nějaký recept na „vyrovnání emoční hladiny?“. Jistě, v literatuře najdeme řadu receptů, jak reagovat, co dělat apod. Ve vlastní praxi je to však daleko složitější.
Tak např. Vasilij Ivančuk po jedné partii vstal ze židle, chytl ji a vší silou ji mrštil do hracího sálu. Naštěstí už skoro nikdo nehrál, takže nikoho netrefil. Poté se v dopise omluvil s vysvětlením, že židle mu vypadla z ruky :-). Cítíme, že toto není úplně ideální reakce, že? Jiný hráč zase většinou po partii používá méně publikovatelné výrazy o svém soupeři, případně o jeho hře. To také zřejmě není hodné následování. Mluvím samozřejmě o partiích prohraných.
Nyní čekáte zřejmě nějaký recept. Nemám ho. Alibisticky (ale myslím, že pravdivě) napíšu, že je to ryze individuální. Někdo si po nepodařené partii vymlátí emoce v posilovně, někdo u pěti či šesti piv (někteří i více, of course, zde se žádné meze nekladou …). Někdo se zavře do pokoje a snaží se to „zaspat“.
Vrátím-li se k sobě, tak v mládí jsem si s tím poradit nedovedl. Začal jsem hrát v patnácti letech a za cca dva-tři roky jsem dosáhl síly zhruba KM a začal mít větší či menší ambice na různých openech. Většinou jsem bez větších problémů dosáhl 3/4 či až 4/5 a dostal se tak na skutečně silné hráče. Tito borci byli nad mé síly, takže následovala prohra … „Houstone, máme problém …“.
Uvedu konkrétní příklad, tak jak si ho má už lehce chatrná paměť vybavuje. V roce 1992 (nebo 1993 🙂 ) jsem se zúčastnil OPENu Litoměřice společně s kolegy Haškem a Bartošem. V turnaji se mi zpočátku vedlo náramně, sehrál jsem svoji „nesmrtelnou“ partii s panem Sejkorou, kde jsem obětoval ve stylu starých mistrů obě věže a po 4.kolech jsem měl tři body a čekal mě ruský mezinárodní mistr Sazonov. Takový menší, hubený človíček v neodmyslitelné teplákové soupravě CCCP. Vyrukoval jsem na něj s morra gambitem 1. e4 c5 2.d4!? cxd4 3.c3 našež mě ruský IM překvapil pro mě naprosto neznámým 3. … Da5!? Partii si už nepamatuji celou (v databázi tento turnaj vůbec není a partiáře z tohoto turnaje už nemám), ale vím, že jsem se zorientoval výtečně a zmatil svého soupeře v cca 20-22 tazích! 4/5 a „létání v oblacích“. Sebevědomí stouplo do nadpozemských výšin a já už kolegům „meldoval“, jak si smlsnu na svém dalším soupeři.
Nebyl jím nikdo jiný, než budoucí hvězdný velmistr, tehdy cca 14-letý Sergej Movsesjan, s elem cca 2 430, či tak nějak kolem 2 400. Tehdy ještě žádné databáze nebyly (resp. možná byly, ale my žádnou neměli, pouze tašku plnou knih. Tedy ještě přesněji, já měl tašku plnou knih, např. pan Václav Hašek měl neprůstřelnou igelitku, ve které se skrývaly cigárka, noviny a zřejmě „trochu“ toho spodního prádla na převlečení. Jo a „Malá encyklopedie šachových zahájení.“!) Zpět k partii. Tehdy jsem hrával takový (dnes již obskurní) systém ve španělce 1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. Sb5 a6 4. Sa4 f5!? (?!) Znal jsem na to partii Karpov – Korčnoj (Finalový zápas kandidátů 1974), pár poznámek k tomu a své děravé analýzy. Navečer před partií jsem v hospodě s kolegy neustále „vykřikoval“, že „zítra naučíme mládež, jak se to řeže u nás, v Čechách“. Zkušení borci Venca s Lojzou posmutnělě hleděli do zlověstně se vlnící pěny u svých piv a marně volali … „pomalu, chlapče, pomalu …“. Marně.
Den D, na desce stojí ona „obskurní“ varianta. Nablicali jsme cca 8-9 tahů, načež se Sergej na cca 30 minut zamyslel! Chodil jsem po sále jak surikata s hlavou co nejvýše a Vencovi, který spokojeně pokuřoval v předsálí, hlásil, že soupeř „se potí“. Asi po půlhodině soupeř obětoval pěšce, což jaksi soudruh Karpov ve své partii nehrál, ani neanalyzoval. Role se otočily, nyní jsem dumal více a více já, zatímco Sergej sázel tahy, jak z kulometu. Zkrátka a dobře, Movsesjan – Borkovec 1-0 (15 tahů) … V popartiové analýze jsem se Sergeje ptal, proč tak dlouho přemýšlel, když následně vše nablical. Taktéž bezelstně odpověděl, že si vzpomínal na analýzy uvedené v časopisu „Šachmatnyj Bjuleten“. Varianta tam byla prakticky vyvrácena. Když si prý vzpomněl, nebylo už nad čím dumat :-).
Nu, čtenář může nyní namítnout .. „a co jako? Nic světoborného„. Ano, má pravdu. Z dnešního pohledu víceméně vyklidněného člověka (co se týká šachových ambicí) by jsem se po takové prohře otřepal dle rady kamaráda Milana Hrubého: „Buď vyhraješ, nebo se něco naučíš“. Byl bych nadšen, že si mohu zahrát ze silným hráčem, partii bych si užil a z případné prohry bych si příliš nedělal. Soustředil bych se na další kolo.
Tehdy však ne. Byl jsem zdrcen, sebevědomí kleslo k nule, ambice a ego neustály ten tlak (který jsem si ovšem vytvořil já sám v mé hlavě). Venca s Lojzou viděli, co se děje a jako zkušení hráči přidávali své rady prověřené mnohými boji. Já však viděl rudě a druhý den nastoupil na partii jako rozzuřený lev!
Mým soupeřem byl tehdy Honza Turner, známý turnajový bijec. Tehdy mladý jako já, myslím, že jsem měl snad vyšší elo a měl tedy patřit k papírovým favoritům. Opět si už partii nepamatuju, ale vím, že Honza perfekně využil mého duševního stavu. Zkušeně si počkal, až si sám rozbiju hlavu. Netřeba poznamenávat, že přesně k tomu došlo. Opět nula a nyní už „průměrných“ 4/7.
Vše se ve mne vařilo, z „piedestalu“ jsem opatrně nesestupoval, nýbrž se přímo zhroutil dolů.
V osmém kole si už nepamatuji jméno soupeře, ale byl to hráč síly cca 1800 elo. Zbytky ega „vykřikovaly“, že takového saláta prostě rozdrtím a jaképak tentočky votočky, prostě ho rozmáznu.
Rozmázl jsem … se!!! Partii jsem hanebně prohrál, totálně nas..anej jsem došel na pokoj, sbalil si všechny fidlátka a nejbližším busem odjel domů. Venca s Lojzou se mě snažili „hodit do klidu“, ovšem marně. Že jsem naštval organizátory, svého soupeře z posledního kola, je nasnadě.
Dohra byla následující. V tehdejším šachinfu jsem se následně dočetl, že … Milan Borkovec byl potrestán za svévolné opuštění turnaje roční podmínkou spočívající v zaplacení vratné kauce 100 euro na každý turnaj, kam se přihlásí. Dobře mi tak …
Z turnaje jsem odjel pouze jednou, ale situace, kdy jsem po startu 3/4 či 4/5 „chytil velkou rošádu“, čili tři nuly za sebou se opakovala asi třikrát. Tehdy mi další zkušený kolega, MUDr. Miloslav Budil doporučoval navštívit psychologa, který by se mnou probral evidentně nefunkční nervový systém, který nebyl schopen se vyrovnat s prohrou. Samozřejmě, že jako mladý, „všeznající borec“ jsem nikam nešel. „Přece nejsem blázen, abych šel k k nějakýmu doktorovi!“ … Dnes, starší a snad už trochu zmoudřelý bych to udělal „z fleku“ a ještě bych Mílovi Budilovi poděkoval.
Nyní „cvak“ a pojďme do současnosti. Hráč blížící se věku „pade“, vyklidněný, zkušený, zmoudřelý. Emoce už ho nedokáží rozházet … nebo ne? :-)))
Mistovství ČR družstev, Pardubice, září 2020.
Do Pardubic jsem dorazil nerozehraný (ovšem to byl problém drtivé většiny hráčů) a tentokrát i bez asopň minimálního tréninku. Zhruba po 2-3 letech, kdyz jsem šachy „průběžně dělal“ jsem si dal v srpnu totální „voraz“ a věnoval se letním radovánkám. Takže už před zahájením jsem byl mírně nervózní a přemýšlel jsem, jak celý turnaj uchopit. Emoce v podobě podvědomého strachu z proher (v družstvech ještě znásobeného) se ozvaly a výsledekm bylo uhýbání z principiálních variant v zahájení. Prostě jsem najednou hrál „bezpečně“, což ale v překladu znamená ustrašeně. Pojďme se podívat na pár ukázek uvedených v prvním článku o emocích …
Borkovec Milan 2215 – Hanák Tomáš 1939, 1.kolo, ČNT
Poslední tah bílého byl 24. De4. Jde …
a) o dětskou léčku, na kterou černý neskočil
b) jde o přehlédnutí. Černý mohl zahrát 24. … Dxg5! 25. Jxg5 Jxe4 26. Jxe4 a stát naprosto skvěle s „dlouhým“ střelcem proti „krátkému“ koni.
Toto bylo zadání ve zmíněném článku. V zahájení jsme rozehráli caro-kann, pokračoval jsem dle „instrukcí z podvědomí“ bezpečně, což v překladu značilo, že jsem ze zahájení neměl vůbec nic. I pozice na diagramu je stále v rovnováze. Co bezpečně rozbuší srdíčko šachistů v takové pozici, je čas. Oba jsme v daný moment měli cca 2-3 minuty času + 30 sec přídavky. Tah De4 byl skutečně dětskou léčkou.
Po 24. … Dxg5 ?? by samozřejmě přišlo 25. Db4+! Sd6 26. Dxb7+ a černý ztratí dámu. Černý odpověděl 24. … Db5! = a hrálo se vesele dál. A nyní k emocím. Jak zapůsobily na „životem ošlehaného“ pana Borkovce? 🙂
Dovedu si představit, že v mládí bych tuto pozici lámal a lámal, až bych se eventuelně zlomil sám. Dnes, přesněji řečeno v průběhu dané partie jsem se samozřejmě snažil dál, ale byl jsem pamětliv rady příležitostného trenéra IM Ivana Hausnera: „Pokud hraješ s hráčem, kde bys měl být favorit, tak 8x z deseti partií vyhraješ, pokud hraješ dobře. Ale pokud hraje dobře i soupeř, tak s tím nic nesvedeš a bude to remíza. Tak to prostě je a je třeba to akceptovat. Zítra je taky den a ty můžeš zvítězit“. Tuto radu jsem si několikrát připomenul a i když jsem přece jen trochu risknul, nepřekročil jsem „rubikon“ a partie nakonec skončila remízou.
Borkovec Milan 2215 – Sýkora Marek 2185, 3.kolo, ČNT
Černému visí dáma. jak vlastně pozice stojí ??? A hráli by jste …
a) 22. … Df6
b) 22. … Df8
c) 22. … Vxd1+ 23. Dxd1 De8
d) 22. … De8
Partie se hrála v 3.kole. V pozici diagramu byl na tahu černý a já už zhruba 3-4 tahy dopředu viděl možnou kombinaci. Pomaličku a polehoučku jsme se blížili k dané pozici a ve mně rostla nervozita. Uvidí, či neuvidí ???
Po mém posledním tahu 22. Jf5 se soupeř zadumal. Chvíli se díval na desku, chvíli na mně. Cítil jsem, jak mi buší srdce a potí se ruce. Už jsem déle nevydržel sedět z obavy, že „to na mně soupeř uvidí“ a zbystří. S pokerovým obličejem jsem se zvedl a šel se „nevzrušeně“ procházet. Jasně, že se mi okamžittě vybavila slavná historka z partie Fischer – Tal (turnaj kandidátů 1959), tu jistě znáte.
I když jsem byl navenek klidný, nebyl jsem si jist svým „poker face“ a šel radši soupeři za záda. Díval jsem se tedy na partii z pohledu soupeře, on v daný moment nevěděl, kde jsem, takže se evidentně zabýval pouze pozicí. Po cca 2 minutách zvedl ruku a evidentně se chystal přesunout dámu. Zdálo se mi, že na f6. Srdce opět zrychlilo. Na poslední chvíli cukl a ruka se volně „svěsila“ nazpět. SAKRA! Von to snad uviděl :-). Za další nekonečnou minutu soupeř potáhl dámou na f8!
Musel jsem nejprve obkroužit celý sál a zhluboka dýchal. Poté jsem se vrátil k šachovnici a podobně jako Sergej Movsesjan ve výše uvedené partii se mnou rychle zahrál …
b) 22. … Df8 ??
23. Jh6+! gxh6 (23. … Kh8 24. Vxd8 Dxd8 25. Jxf7+ +-)
24. Dg3+ Kh8
25. Dxe5+ a černý se vzdal protože ztratí oba jezdce …
Doplním ještě čistě šachový pohled.
a) 22… Df6?? je taktéž chyba pro stejný úder 23. Jh6+! a bílý zvítězí ve všech variantách
23. … Kf8 24. Vxd8+ Dxd8 25. Dxf7 mat
23. … Kh8 24. Vxd8+ Dxd8 25. Jxf7+ +-
23. … Dxh6 24. Vxd8+
23. … gxh6 24. Dxf6 +-
c) 22. … Vxd1+?! 23. Sxd1 De8 24. Dd6! +- a černý stojí na prohru
d) 22. … De8 jediný hratelný tah. I tak bude stát bílý značně lépe po
23. Vxd8 Dxd8 24. Dg3 g6 25. Jh6+ Kg7 26. Jg4 f6 27. De3 +/_
Vltavsky Vladimír 2189 – Borkovec Milan 2215, 6.kolo, ČNT
V pozici diagramu zahrál bílý tah 19. Df2 a nabídl remízu. Černý ji přijal …
Na závěr typická ukázka, kde se prakticky vše podstatné událo za kulisami, resp. v mé hlavě. Šlo o předposlední kolo, výhra nás mohla katapultovat na první stůl (což se také stalo). Na první šachovnici stál náš GM Marek Vokáč na výhru, my ostatní (Zdeněk Vybíral, WGM Eliška Richtrová a já) jsme stáli poměrně dobře, minimálně rovně. Mám za to, že Eliška už dokonce remízovala, nyní přišla nabídka remízy i od mého soupeře. Co teď?
Bylo mi jasné, že stojím pěkně! Po 19. … h4! s dalším d5 bude mít bílý problémy, aby se mu pozice nerozpadla. Na druhé straně času nebylo na hodinách už mnoho. A za další, partie se hrála v neděli ráno a já jsem už od rána byl takový „nemastný neslaný“, v podstatě jsem cítil, že nemám energii na tzv. „boj na život a na smrt“. Když jsem zvážil všechna pro a proti … poslechl jsem své vnitřní já a se soupeřem si plácl. A to je velký rozdíl oproti dřívjším dobám, kdy bych se nad nabídkou pousmál a … možná zbytečně prohrál. Btw. zápas jsme nakonec vyhráli 2 1/2 – 1 1/2 (+1 =3 -0) a šli na stůl č.1 …
S přáním, ať Vás při šachu provázejí pozitivní emoce
Milan Borkovec